Dáša: O rozhodnutí zůstat single, sebevědomí a nalezení sebe sama

Další výjimečnou a statečnou ženou je Dáša, kterou můžete znát z Instagramu jako World of beauty by dee. Dáše je důkazem toho, že síla vychází zevnitř. Našla sama sebe, ví, co chce, a nebojí se své upřímnosti. "Vyzkoušela jsem oba světy - dlouholeté vztahy, manželství i single život. Ale ne ten single život, kdy swipujete na Tinderu a nutně hledáte "tu druhou polovičku". Tu jsem našla v sobě. Stačí jen poslouchat vnitřní intuici a neplnit očekávání jiných, jak by měl váš život ideálně vypadat. Partnerství jako takové beru spíše jako třešničku na dortu. Bez ní je ten dort ale taky skvělý. Chutná jinak, ale ne hůř či líp," říká Dáša.

Dokázala jsi odmalička poslouchat svůj vnitřní hlas, nebo to bylo něco, co ses učila až v dospělosti?
Rozhodně nemám ten pocit, že bych už od malička poslouchala sama sebe. Byla jsem vždy trochu tvrdohlavá a uměla jsem vzdorovat, ale že bych si řekla "holka zastav se a poslouchej sama sebe", to si nevybavuju. Naopak jsem plula tak, jak jsem si myslela, že je to správně dle toho, co jsem nasávala okolo sebe, aniž by mi to bylo nějak vnucováno. Před dvacítkou jsem opravdu nepřemýšlela nad tím, co chci se svým životem dělat, jak pracovně či v soukromí. Vzala jsem první práci, která se mi nabídla a nepřemýšlela nad tím, že start kariéry rovnou v nadnárodní korporátní společnosti mi dá základ, ze kterého čerpám pracovně doteď. A soukromě bylo jasno. Brzy se osamostatnit, vdát se, mít děti… Jiný scénář mě nenapadl, protože ani na střední nebylo mezi holkami téma, jestli to vůbec tak chceme, ale spíše kolik dětí a v kolika letech. Před téměř dvaceti lety ta představa většiny bylo mít toto všechno do 25 let.

Říkáš, že jsi šťastná. Co pro tebe štěstí znamená?
Rozděluju trochu štěstí a spokojenost. To první je o těch drobnostech, který nemají co dočinění s materiálními věcmi. Vyvolá ho hezký počasí, skvělé zážitky s lidmi, které mám ráda a vytvářím si ty hezké vzpomínky, které instantně vyvolají dobrou náladu při pomyšlení na ně. A můžou to být jen momenty. I jen to, že je konečně venku nádherně a já si pustím na plné pecky v autě nějaký aktuálně oblíbený song.

Spokojenost je ten dlouhodobý pocit, který je takovým kompasem, jestli jsem v životě tam, kde mám být. Je to ten stav, kdy maximálně řešíte blbosti (jako že máte blbou náladu, protože vám počasí či nemoc kazí plány, na které jste se těšili, nebo stojíte opět v koloně, když někam pospícháte). Jinak jste vyrovnaní a nemáte pocit, že potřebujete velkou změnu. Spíš naopak, nechcete měnit vůbec nic.

Kdy ses cítila ve svém životě nejstatečnější a co je ta nejodvážnější věc, kterou jsi kdy udělala?
Vypůjčím si citát z mé oblíbené knihy Chlapec, krtek, liška a kůň. "Co je ta nejstatečnější věc, jakou jsi kdy řekl?" zeptal se chlapec. "Pomoc," odvětil kůň. "Kdy jsi byl nejsilnější?" otázal se chlapec. "Když jsem se odvážil dát najevo svou slabost." Když jsem si to četla po šíleném podzimu, kdy jsem poprvé po rychlém odchodu mé psí parťačky za duhový most nevěděla, jak se z toho šíleného smutku dostat, pomohlo mi to, že jsem na dně, sdílet s ostatníma. A když se to dostalo do fáze, kdy jsem se sama nepoznávala a nedokázala si poradit mým jinak velmi racionálním myšlením, zavolala jsem si o pomoc a vyhledala psychoterapii. Jo, já super silná a citově stabilní holka jinou možnost neviděla a sama si "řekla o pomoc". Stačilo jedno sezení a ještě ten večer se v hlavě vše posunulo tak, že jsem byla vděčná sama sobě, že jsem si přiznala, že to bylo potřeba a dopřála si to. Ale stále je to považováno většinovou společností za slabost, přitom je to přesně naopak.

Odvahu chce učinit ta důležitá rozhodnutí v rámci soukromí, ač to může být velký krok do neznámého či do nejistoty. V mém případě to bylo říct nahlas to, že se chci rozvést. Plán B rozhodně nebyl, vyšlo to vlastně dost spontánně, ale zpětně dát si "svobodu" bylo to nejlepší pro nás oba.

A obecně chce někdy odvahu říkat pravdivě své pocity, ačkoliv se to tomu druhému nebude líbit nebo to může ublížit. S tím hezkým nešetříme, ale s tím na opačném spektru jsme opatrní, ale spíš protože nevíme, jak to říct. Hledáme jiné možnosti, naznačujeme a nebo raději neříkáme nic. Zvlášť my ženy - probrat nad vínem, co nás štve, kdo nás štve, to by nám šlo. Ale říct to napřímo tomu, o koho jde, to je jiná. Čím více nám na tom druhém záleží, tím to jde hůře. A nemluvím jen o partnerství, ale i o vztazích přátelských a rodinných. Ale říkat, jak to v tu chvíli cítíme a jak to vnímáme a co chceme či nechceme bez omáčky, která by to zjemnila, to chce odvahu často.

Jakou nejstatečnější věc jsi udělala dnes?
Dnes je to pro mě rozhodnutí zapojit se do tohoto Projektu statečných žen. Nemyslím si, že bych byla jakkoliv výjimečná či statečná, žiju naprosto normální život, ale třeba můj příběh zaujme a někomu pomůže v určité životní situaci.

Spousta žen se bojí si přiznat, že nechtějí mít děti. Co bys jim poradila, aby si dokázaly stoupnout do své síly a poslechnout, co doopravdy chtějí?
Ono to rozhodnutí je něco, co se podle mě nestane u nikoho ze dne na den. Existuje i spousta důvodů. Některé jsou racionální, kde se třeba rozhodnou ženy pro kariéru či se i pár rozhodne, že si užijí raději život ve dvou a chtějí spíše cestovat a vidí smysl jinde. U mě se to stalo třeba časem naprosto přirozeně, jednoduše jsem nikdy nezažila pocit, že bych měla tu touhu. Paradox je to, že bych byla, co se týče praktického postarání se i o novorozeně, výborná máma. Mám skvělou průpravu, ty nejlepší předpoklady, ale já to tam prostě nikdy necítila. A jsme u toho. Řídit se vlastními pocity a neplnit to, co se od vás očekává. Uvědomit si, že život je jen váš. Někdo nám ho dal, ale jak ho naplníme, je jen a pouze na našem rozhodnutí. Dnes je spousta lidí, zvlášť kariérních párů, které by podle mě neměli mít děti pro to, aby si udělali čárku "splněno". Trpí tím dítě i oni. Založit rodinu není povinnost, je to volba. Přeci jen, určuje to intenzivně průběh vašich pár dekád ze života.

Zůstat silná ve svém rozhodnutí a obhajovat si svůj postoj před ostatníma chce velkou dávku sebevědomí a vnitřní jistoty, protože obhajovat si svůj vnitřní postoj je neskutečně náročné. Hodně lidí čeká, že to přijde. Predikují vám, že po třicítce to začne zběsile tikat, že jen čekáte na toho pravého. Navíc všichni okolo vás ví přeci lépe, co chcete, a vy jste na to ještě nepřišli. A co hůř, budete litovat, že neposloucháte je, ale sebe, protože oni ví, co je pro vás nejlepší a vy jste ještě neprozřeli. Ale pokud jste rozhodnutí, nechte je. Oni neví, že to ve vás spustí pravý opak a ještě více vás to utvrzuje ve svém rozhodnutí. A na vše lze argumentovat, když už má někdo tu potřebu. Kdo se o tebe postará ve stáří? Já se na děti nedívám jako na budoucí pečovatelskou službu. Smyslem života jsou děti. Ne, nejsou… Jak říká moje skvělá kamarádka: "Lidé, kteří nemůžou mít děti, nebo o ně přijdou, tak přijdou o smysl života? Nemůžou prožít naplněný a spokojený život?"

Co říkalo na tvé rozhodnutí být svobodná tvé okolí?
Rok dva nikdo nic neřešil, pak už to začíná být divné, zvlášť když vám ujíždí vlak na to mít děti. V dnešní době je status "single" naštěstí běžný a mám tu výhodu, že v tomhle ohledu žádné velké tlaky nejsou. Samozřejmě od starší generace přichází dotazy, jestli teda už mám chlapa, protože pro ní nežít v páru znamená, že vlastně nežijete a začnete, až budete žít ve dvou. Problém vidím i v tom, že se společnost stále ptá na to, jaký je náš stav, jako by to určovalo úroveň životní spokojenosti. Tím myslím svobodná, vdaná, rozvedená, vdova. Když jste celoživotní družka, papírově jste stále svobodná. Partnerský vztah nás určuje i v registrech. Přitom život není jen o partnerských vztazích, ale i o přátelských, rodinných. A za mě ty přátelské můžou být pro život i mnohem důležitější, pokud narazíte na ty správné.

Mně samotné trvalo si na to přijít, že opravdu nemusím mít k tomu být spokojená manžela/partnera. Důležitá je i motivace - chci partnera já, nebo bych ho měla mít, protože to se od nás čeká, nebo ještě hůř, protože neumíte žít sami se sebou? Pokud se držíte vztahu zuby nehty, protože co byste jinak dělali, pak já v tom vidím problém. Nejdřív musíme znát sami sebe, co chceme a nechceme, co nás baví a kdo vlastně jsme, když si odmyslíme vlivy okolí. Já si tím prošla a dodá to člověku jen sílu a jistotu "kudy dál". Pro někoho je opravdu naplněním partnerský život, jen už ne za každou cenu s kýmkoliv, protože biologické hodiny tikají a tak podobně, ale drží se svých hodnot.

Já to tak prostě poslední roky cítím, že se mi nechce za každou cenu být s někým, protože bych měla. V tom je ta krása, nemusím nic. Můžu všechno. Jen si vzpomeňte na singl Miley Cyrus Flowers. No a jestli/až mě v životě něco potká, co bude lákavější a budu ještě spokojenější, tak se tomu nebráním. To rozhodnutí není "single až na věky věků". To rozhodnutí je žít stabilně spokojený život, ale s vědomím, že může přijít cokoliv. Ale já už chci ochutnat jen tu lepší bonboniéru než tu, kterou otevírám teď.

Jak se nebát jít za svým snem nebo udělat v životě velké rozhodnutí, které třeba ne všichni kolem tebe schvalují či podporují?
To je těžké poradit, protože já jsem v tomhle trochu rebel :-) Nikdy jsem neřešila, co si myslí ostatní. Tichá podpora a schválení je psychicky fajn pomocná berlička, ale když není, na má rozhodnutí nemají vliv. Tudíž znát své možnosti i hranice, mít sebevědomí, počítat s tím, že si můžete natlouct, ale umět se zvednout. A řiďte se intuicí - je to vrozený kompas.

Jaké moudro, myšlenku, poselství či inspiraci bys předala ostatním ženám?
Jediný člověk, se kterým prožijete každou sekundu svého života, jste vy sami. Buďte pro sebe tou nejdůležitější osobou v životě, kterou chcete dělat šťastnou.