Kristýna Trpková: O nelehkém dětství a cestě k sebelásce

Spisovatelka Kristýna Trpková má na kontě několik fantastických detektivek, které vás pohltí a nepustí až do poslední stránky. Poznala jsem ji díky rozhovoru pro deník Metro, ve kterém otevřeně promluvila o nesnadném vyrůstání, o odpouštění nebo o léčení duše. Protože mi při čtení povídání běhal mráz po zádech (stejně jako při čtení poslední knihy Vetřelec), přála jsem si rozhovor ještě prohloubit a jsem vděčná, že Kristýna souhlasila a stala se jednou ze Statečných žen, která nosí své srdce na dlani a otevřeně mluví o věcech, které nejsou jednoduché. Věřím, že budete mít po přečtení tohoto povídání husí kůži a uvědomíte si svou vlastní sílu.

Co pro vás znamená statečnost?
Dřív, když jsem byla mladší, bych asi řekla, že za statečnost považuju výhradně například záchranu jiného lidského života, situace, kdy riskujete i svůj vlastní, ale konkrétně v dnešní, poněkud střelené době, která je plná předsudků, je to podle mě i spousta jiných věcí. Dnes považuju za neskutečně odvážné i naprosto obyčejné lidi, kteří vyjdou na světlo s jakýmikoli tabu, kteří se "odhalí" a otevřeně mluví o svých nepříjemných zážitcích, aby pomohli, ulevili, podpořili druhé, a to i za cenu, že obětují kus svého soukromí, i za cenu, že je někteří třeba i odsoudí. Statečné je podle mě v dnešní době i to, když je vám jedno, co si ostatní myslí, nenecháte se odradit od svých snů a cílů kousavými poznámkami okolí a jdete si za svým. Statečné je říct ne, když to tak cítíte, i navzdory tomu, že se na vás druzí pak naštvou, nebo obecně projevit beze studu vlastní názor a stát si za ním, či ukončit blízké vztahy – ať už s přáteli nebo i třeba rodinou – když vám nic nedávají, nebo vás dokonce vysávají. Tohle všechno je něco, co na ostatních moc obdivuji, protože sama vím, jak dlouho mi trvalo se do fáze s absencí všech těchhle strachů propracovat.

V čem jste jedinečná? Jaké jsou vaše superschopnosti?
Já si jedinečná v ničem rozhodně nepřijdu, ani nemám žádné superschopnosti – pokud jde čistě o psaní, vždycky říkám, že nejsem super máma, ale mám super děti. Jsou pohodové, hodné, docela spavé, takže mi v tomhle ohledu všechno neskutečně usnadňují. Kdybych ale přeci jen měla vyjmenovat nějaké vlastnosti, kterými se vymykám, tak to bude asi to, co píši výše – že mi je jedno, co si ostatní myslí. Hlavně v tom je podle mě moje síla, alespoň to tak vnitřně cítím. A koneckonců, v dnešní době tohle možná opravdu jakási "superschopnost" svým způsobem je – nebát se stát si sám za sebou. Já strašně dlouho žila pod vlivem nejrůznějších obav a strachů, které jsem si s sebou nesla už z dětství, což mě svazovalo a brzdilo, bránilo mi to růst. Ale pak, když jsem se od tohohle oprostila, začal být můj život o milion procent snazší, opravdu jako kdybych nějakou nadpřirozenou schopnost dostala.

Jakou nejstatečnější věc jste v životě udělala?
Psaní to kupodivu nebylo. Řekla bych, že 3 nejstatečnější věci, jaké jsem kdy udělala, bylo zaprvé odstřihnutí lidí, kteří mi v životě nic nedávali, rodinné příslušníky nevyjímaje, pak zadruhé veřejné přiznání, že jsem z rodiny alkoholiků, domácích násilníků, a že jsem primárně i v důsledku toho několik let trpěla mentální bulimií (to se mi neskutečně ulevilo, že to břemeno nemusím tajit, stydět se za něj a dál si ho vláčet s sebou), a nakonec, za třetí asi nejčerstvější záležitost, rozchod s otcem svých dětí. Konkrétně na ten rozchod jsem nesmírně pyšná, a ne kvůli tomu, že k němu vůbec došlo, ale především proto, jak k němu došlo. Protože zatímco v dnešní době na sebe rozcházející se páry hází špínu a všemožně si škodí, my jsme to zvládli relativně bez problémů. Samozřejmě to nebylo snadné, pár zbytečností taky proběhlo, ale ustáli jsme je. Na všem jsme se rozumně domluvili a dnes máme supr vztah. Šli jsme do toho totiž s tím, že i když tahle naše životní etapa končí, pořád zůstáváme rodiči našich dětí, a o ty jde především. Ega šla stranou. Myslím, že by tohle by u dospělých emocionálně vyspělých kultivovaných lidí měla být samozřejmost, přesto jsme ale stále světlá výjimka potvrzující pravidlo, bohužel. Ale už proto to dnes, kdy jsou lidé schopni se navzájem u rozvodu obviňovat i ze sexuálního zneužívání vlastních dětí jen aby tomu druhému ublížili, považuju opravdu za jeden ze svých největších životních úspěchů – mnohem větší než mé knihy. I současný partner vždycky říká, že mi to závidí – u něj byl ve hře nejen OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), ale dokonce i trestní oznámení.

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout? Jaké jsou vaše sny?
Nemám sny. Bojím se je mít, protože kdykoli jsem jako malá nějaké měla, realita všedních dní mi je opravdu krutě zadupala do země. Radši nic neplánuji, abych nebyla zklamaná. Můžu být jedině mile překvapená – přesně jako jsem to měla se psaním. To nebyl sen, prostě jsem to zkusila, aniž bych si od toho něco slibovala. A ono možná líp, protože kdybych se k tomu zbytečně upínala, nedělala bych to s takovou lehkostí a ty knížky by pak vlastně vůbec nemusely být dobré, jestli to dává smysl. Soustředím se na to, co je tady a teď. A hlavně - v současné chvíli mám všechno, co jsem si kdy přála, takže ani nevidím důvod, proč si myslet na něco dalšího. Mně opravdu ke štěstí stačí zdravé děti, spokojený vztah a práce, která mě baví. Když se mi teď podaří napsat nějakou další úspěšnou knížku, bude to fajn, ale úspěch k životu nutně nepotřebuji, ani větší byt, lepší auto, zrekonstruovanou koupelnu, nějaké ceny… V momentě kdy máte tu rodinu a daří se vám to skloubit s činností, která vás naplňuje, by to podle mě bylo skoro až rouhání – chtít víc. Chtít víc nemám v povaze. Mimochodem, tohle je jedna z věcí, za které jsem svému krušnému dětství opravdu vděčná – naučilo mě být skromná a pokorná.

Která žena je vaší inspirací?
Bude to možná znít zvláštně, ale já v nikom žádnou inspiraci nemám a cíleně ji ani nehledám. V dnešní době je to podle mě už jen krůček od toho, aby se člověk začal s někým zbytečně srovnávat. A já se nerada s někým porovnávám. Dřív jsem totiž trpěla opravdu hlubokou sebenenávistí. Teprve několik posledních let jsem se konečně naučila mít se ráda, takže – teď to může vyznít trochu narcisticky – si to užívám. To, jak jsem se sebou spokojená. A soustředím se v tomhle opravdu jen sama na sebe a spíš se snažím být sama sobě inspirací, než abych se upínala k nějakým vzorům. Ale když už se někdy "inspiruji", opravdu v uvozovkách, tak si spíš vyzobávám ty špatné příklady, ze kterých se můžu poučit, a ujasňuju si třeba, jaká nikdy nechci být, co nikdy nechci dělat. Obdivuju samozřejmě spoustu lidí, ale přímo inspiraci jako takovou v nich asi nehledám, tu se snažím hledat v sobě.

Jak se vám podařilo změnit sebenenávist k přijetí a sebelásce?
Na to mělo vliv určitě víc věcí. První krok, kterým to všechno začalo, byl podle mě ten, že jsem se po třech a půl letech vymanila z toxického vztahu s člověkem, který mě nepřijímal takovou, jaká jsem, neustále na mně hledal chyby, a to dost nevybíravým způsobem. S ním tenkrát moje sebevědomí, ještě jako náctileté, vzalo velmi rychle za své. Teprve po rozchodu jsem se konečně začala "hojit". Tenkrát jsem se taky osamostatnila a odstěhovala se od rodiny, ve které nebyly ty vztahy úplně nejlepší, našla si práci a dokázala si tím, že se o sebe dovedu postarat, že i když mi ten osud "nepřeje", dokážu se s ním poprat. To mě taky moc posílilo. 

Dalším velkým milníkem na cestě za "uzdravením" byly určitě děti, a vůbec těhotenství i porody. To mně osobně neskutečně pomohlo srovnat si v životě priority, spoustu věcí jsem si uvědomila a našla v sobě jakousi vnitřní sílu. Najednou jsem se začala vnímat úplně jinak. Dospěla jsem a začala rozlišovat, co je v životě to podstatné, a na čem naopak vůbec nezáleží. Celý ten proces sebepřijetí pak završilo určitě psaní. Do té doby, než jsem začala tvořit, jsem si s sebou nesla podvědomě nálepku, se kterou jsem odcházela ze střední – tenkrát jsem byla jediná ze třídy, kdo nešel na vysokou školu, ani si nezkusil dát přihlášku, a hodně lidí se na mě kvůli tomu koukalo jako na takovou černou ovci. Když jsem pak navíc po roce v práci otěhotněla, ještě se to prohloubilo – pro změnu se o mně začalo říkat, že už budu do konce života jen rodit děti. A i když jsem uvnitř věděla, že takhle to není, že taková já přece nejsem, často se mě zmocňovaly úzkosti z toho, co ze mě jednou bude, až odejdu z mateřské – kam půjdu, kde o mě po tolika letech doma budou stát, vždyť nemám co nabídnout... Na vysokou jsem nemohla kvůli nepříznivé rodinné a finanční situaci, ale i když jsem na ni vědomostně měla, stejně jsem si připadala, že vlastně nic neumím, že jsem k ničemu, tím spíš, že jsem měla gympl – tedy střední bez jakéhokoli zaměření. Když jsem pak v sobě objevila to spisovatelské střevo, nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Už nebylo o čem pochybovat – dokázala jsem to, co jsem považovala prakticky za nemožné, a prosadila se – úplně sama, bez cizí pomoci a hlavně bez vysoké! Ten pocit byl k nezaplacení, a když se navíc knihy setkaly s úspěchem a prvotina dokonce vyhrála tu nejprestižnější cenu, kterou tady v Česku za detektivku můžete dostat, všechny dosavadní pocity méněcennosti byly tytam.

Dokážete si stát za svým a jít za svými sny, i když je třeba vaše okolí neschvaluje?
Určitě, jinak bych teď nebyla tam, kde jsem. To je podle mě hrozně důležité si uvědomit – ty důsledky, jaké by mohlo mít to, kdybyste se řídili podle názorů druhých. Když si představím to, kde teď jsem, a pak to, že by vlastně vůbec nic z toho nemuselo být, kdybych se tenkrát nechala od psaní odradit a uvěřila tomu, co říkalo okolí – že když už vydají knížku mně, tak to už pak vyjde každá sračka, běhá mi z toho mráz po zádech. Je hrozně důležité v dnešní době nezapomínat na to, že náš život je jen náš, že je jen jeden a že ho logicky tedy musíme žít podle sebe a svých potřeb, jinak nebude šťastný. Zastávám názor, že v tomhle musíme být opravdu sobečtí. Z vlastní zkušenosti vím – a nejde jen o psaní – že kdybych nedala na sebe a svojí intuici, ale na "rady" ostatních, vychovávala bych dnes svoje děti tak, jak by mi to nevyhovovalo a dost možná by nastala u nás doma situace, kdy bych neměla ani kvůli tomu prostor na práci, žila bych dnes stále ještě s bývalým partnerem, dost pravděpodobně bych opravdu nepsala, nechávala se vysávat lidmi, kteří to se mnou nikdy nemysleli dobře a byla bych nešťastná. Dnes jsem šťastná jako nikdy v životě a je to opravdu jenom a díky tomu, že jsem se řídila jenom a pouze tím, co jsem cítila, a nenechala se ovlivňovat ničím, co na mě dotíralo zvenčí.

Co vám pomáhá neztrácet naději ve chvílích, které nejsou jednoduché?
Mně se toho "naštěstí" v životě stalo tolik, že když teď zažívám nějaké trable, tak naději rozhodně neztrácím. Vím, že ať už se děje cokoli, zase bude jednou líp. Chce to jen čas a trpělivost. Spousta lidí si v dnešní době zvyklá na to, že má všechno hned, a pak si trhají vlasy, když něco nejde okamžitě podle jejich představ. Já přemýšlím jinak a myslím, že jsem díky tomu mnohem klidnější a vyrovnanější v určitých situacích, jen tak něco mě opravdu nerozhodí. A hlavně – pokud nejde o zdraví nebo o život, nejde o nic.

Jaké moudro, myšlenku, poselství či inspiraci byste předala ostatním ženám?
Na první dobrou mě napadá citát Alberta Einsteina – Nesnaž se být člověkem, který je úspěšný, snaž se být člověkem, který za něco stojí. Ten mám dokonce i vytetovaný. K tomu bych asi připojila myšlenku, že není nic důležitějšího v životě, než zůstat vždy za všech okolností sám sebou. Člověk by se neměl nechat příliš ovlivňovat okolím a nechat se strhnout k něčemu, co nechce, protože jinak nikdy nebude opravdu šťastný. Vím, že se asi opakuji, ale tohle si teď potvrzuji opravdu pomalu každý den, takže by to určitě zaznít mělo.