Marie Brožová: Sny se plní, pokud do tvoření dáváte srdce

Statečnost nemusí mít ostré lokty a být slyšet za každou cenu. Autentická cesta je sice delší, ale nechává v srdcích stopu navždy. Přesně takovou zanechala Marie Brožová, pastelková královna, ve mně, když jsem ji v dětství poznala. Doteď si pamatuji den, kdy jsem před více než dvaceti lety viděla její nádherné obrazy plné barev, koček, snů, naděje, příběhů, lásky… Paní Maruška o sobě říká, že je introvertka, přesto dokáže vzít bílé plátno, pastelky a tvořit před lidmi – třeba na Staroměstském náměstí v Praze. Kousek od Orloje se na Malém náměstí ukrývá Galerie Pastelka, malý ráj světa otevřeného srdce a fantazie. Pokud do ní při toulkách hlavním městem zavítáte, možná vás přivítá Maruščin manžel Martin Brož, se kterým už oslavili stříbrnou svatbu. Právě on je jejím největším fanouškem, podporovatelem a při realizaci všech plánů její pravou ruku (společně s kocourkem Šafránkem).

"Už v dětství se mi nejvíc líbily pohádky, ve kterých vystupovali stateční hrdinové odhodlaní postavit se zlu, které bylo v přesile, a hlavně svému vlastnímu strachu. Protože ten, kdo nemá strach, jen těžko může být považován za statečného. Nikdy jsem nechtěla být princeznou, která čeká na svého prince, vždycky jsem byla odhodlaná utvářet si svůj život po svém, ale zároveň za to nést zodpovědnost a umět se poučit z vlastních chyb," říká Maruška.

Jaké vlastnosti mají podle vás stateční lidé?
Schopnost umět si stát za svým názorem, být ochoten nosit kůži na trh a být připraven na to, že se to všem líbit nebude. Umět statečně čelit kritice. Chvála se poslouchá lépe než "hejty" a navíc kritika bývá často neoprávněná, ale tu nejhlubší pravdu se nejčastěji dozvíme od těch, co nás rádi nemají, protože naši přátelé nás nechtějí zranit.

Cítíte se statečná?
Ne, necítím se ani trochu statečná (jsem svým založením introvert a bývám ve stresu, i když mám jít třeba do obchodu nebo na poštu), ale přitom dělám věci, kterých se většina lidí vůbec neodváží. Žít život svých snů a udělat pro to maximum mi připadá přirozené. Nemyslím na to, že to může špatně dopadnout, protože v sobě mám vnitřní jistotu, že to tak má být, že jednám v souladu s vesmírem a předávám dál dary, které jsem dostala od osudu. Když se to daří, přichází naplnění, kvůli kterému stojí za to překonat i ten největší strach.

Které kroky ve vašem životě vyžadovali pořádnou dávku odvahy?
Statečným krokem určitě bylo rozhodnutí odejít z prestižní výtvarné školy, kam brali deset z bezmála tisíce uchazečů. Když mě přijali, byla jsem na obláčku, ale brzy jsem zjistila, že je to klec na duše. Ubíjely mě hlášky profesorů, že je příroda největší kýčař, že je v umění potřeba reflektovat dobu a špinit čisté barvy, ve kterých je podle mě čistá energie. Doma mi nebránili, máma, která stejnou školu absolvovala, mi řekla: Budeš to mít těžké, ale musíš si prošlapat svou vlastní cestu.

Dalším krokem do neznáma byla Obhajoba pastelky, projekt, který se zrodil poté, co jsem ve své kariéře čelila předsudkům, že jsou pastelky jen hračka pro děti a nedá se s nimi vytvořit hodnotné umělecké dílo. Nejjednodušší způsob, jak pastelku obhájit, bylo začít kreslit pastelkami velkoformátové obrazy tak, aby mi bylo vidět pod ruku – a proč nezačít rovnou na Staroměstském náměstí? Odmalička se mi při kreslení vždycky dívala pod ruku celá třída, z toho jsem strach neměla. Nejtěžší bylo paradoxně prolomit kafkovský zámek úřadů a získat povolení. Žádost byla několikrát zamítnuta a posvěcení jí dal až starosta městské části Prahy 1. Písemně nám však přišlo povolení až v průběhu akce, takže jsme ještě ke všemu museli řešit policejní hlídky. Dnes mi připadá neuvěřitelné, že jsme s manželem ten nervák ustáli. Možná nám pomohl rituál přechodu přes žhavé uhlíky, který jsme krátce před tím absolvovali, protože pak už vám každá obava připadá iluzorní.

Za statečné nás považovali téměř všichni v našem okolí, když jsme se po čtyřech letech putování s kreslením a výstavami rozhodli v roce 2009 otevřít autorskou Galerii v samém centru Prahy. Že prý jsme se zbláznili, astronomický nájem nezvládneme zaplatit a ruská mafie po nás bude chtít výpalné. Nic z toho se nestalo, naopak nájem jsme zvládali platit lépe než galerie v ústraní, protože se u nás neustále měnila klientela, v létě turisté z celého světa, před Vánoci pak kromě Pražáků i lidé ze všech koutů země, které jsme díky Obhajobě pastelky měli možnost osobně oslovit. Těch čtrnáct let nebylo snadných, ani jednou jsme si nevzali dovolenou, ale zdá se, že se všechna ta námaha vyplatila – nepoložila nás ani doba covidová.

Dalším předsudkem, se kterým jsem se rozhodla popasovat, bylo tvrzení, že si vydavatel nemůže v dnešní době dovolit vydávat krásné, bohatě ilustrované knihy pro dospělé, a ještě ke všemu je tisknout v Česku. Možné to je, když člověk dává do své práce srdce. Svět se možná otáčí kolem jiných hodnot, ale bez srdce bychom nebyli naživu a vnímaví lidé tuhle srdeční energii dokážou rozpoznat a ocenit. Skoro všechny naše tituly se vyprodaly, mnohé už se dočkaly opakovaných dotisků, a i v této komplikované době se díky našemu Klubu přátel krásných knih můžeme přinášet nové tituly, které si naši zákazníci předplatí.

Jakou nejstatečnější věc jste kdy udělala?
Tak tohle bude z osobního života. Asi největší odvahu jsem musela sebrat, když jsem se postavila proti rodině svého manžela. Bylo to hned v počátcích našeho vztahu a bála jsem se, že ho tím ztratím. Nerada to říkám, ale vyrůstal ve své rodině jako Harry Potter "v přístěnku pod schody". Ale stejně ho nechtěli nechat, aby se osamostatnil podle svých představ. Vyčítali nám všechno, i to, že nechceme mít televizi, ale nejvíc jim vadilo, že žijeme na volné noze, což bylo pro ně synonymum povalečství. Ze všech sil se jim snažil vysvětlit, proč žijeme tak, jak žijeme, a oni mu říkali, že takhle žít nemůžeme. Dospělo to tak daleko, že se málem přizabil v autě, což byla pro mě poslední kapka a dala jsem mu tak zvaně nůž na krk, aby si vybral. Vybral si mě a snad toho nelituje. S odstupem času můžu potvrdit, že se člověk stává dospělým v momentě, kdy přestane řešit, co si o jeho životě myslí jeho rodiče. Obešli jsme se i bez jejich podpory. Hmotná podpora rodičů navíc může kazit charakter, protože proč bychom se měli snažit, když nemusíme? Začínat od nuly a bez záchranné sítě je strašlivá dřina, ale na druhou stranu pak aspoň člověk ví, co dokázal sám za sebe – s podporou lidí, jejichž důvěru si dovedl získat.

Udělala jste dnes něco statečného?
Zavolala jsem kamarádce, která mi prostřednictvím homeopatie pomáhá zbavit se urputných migrén, které mě trápí od osmnácti let. Homeopatie hledá příčinu nemocí, to ovšem znamená, že z hlubin podvědomí začnou vylézat strašidla, a to se mi teď právě děje. Vždycky je snadnější vytvářet si o sobě falešné představy a bolest zapráškovat, než se podívat do nemilosrdného zrcadla pravdy. Ještě nevím, jak si s ní poradím, ale nikdy není pozdě. To jsem zjistila i při psaní Deníku měsíční magie, který ženám pomáhá naladit se na proměny svého cyklu. Tuhle magii jsem objevila až po čtyřicítce a ženství, které jsem po celý život vnímala jako slabost, najednou začínám oceňovat jako velkou sílu.

Jak se nebát jít za svým snem, který třeba ne všichni blízcí schvalují?
Moje maminka mi vždycky říkala, že já sama musím vědět, jestli to, co dělám, je správně. Protože když se budu snažit vyhovět ostatním a potlačím přitom sama sebe, nic dobrého z toho nevzejde. Mou radou je nenechat se zviklat protivenstvím, protože nikdo jiný na světě nemůže posoudit, nakolik se vám daří naplňovat váš tvůrčí záměr. Ale není radno ani příliš naslouchat chvále, která často vede k tomu, že člověk ustrne ve vývoji a začne dělat, co se od něj čeká – a to je daleko těžší, protože všichni chceme být chváleni.

Co vám bere sílu?
Silně na mě působí všechny formy omezení osobní svobody, kterých si v poslední době užíváme do sytosti. Deprimují mě i všechny projevy lidské stádnosti a to, jak jednoduché je stádo zmanipulovat. Není snadné čelit ani všem nesmyslným nařízením, která už dlouhá léta likvidují samostatné drobné podnikatele, kteří často pracují dvojnásob, od státu nic nechtějí, ale byl na ně uspořádán hon na čarodějnice. S tím se bohužel nedá nic dělat, jen nerezignovat a chodit k volbám

Co vás naopak nabíjí energií?
Největším zdrojem síly a inspirace je pro mě les, kde se vždycky srovnám, protože cítím, že v přírodě je všechno v pořádku a zmatek do všeho vnášíme my lidé. Každodenní kontakt s divočinou je pro mě nutnost, proto bych už ani nemohla bydlet v Praze, kde jsem se narodila a prožila mládí. Když večer odjíždím z galerie domů vlakem, cítím, jak celý ten hektický kolotoč nechávám za sebou. A na druhé straně kolejí na mě čeká les mého dětství, chaloupka, kterou postavil můj děda, zahrada plná starých stromů, které toho hodně pamatují. A hlavně dětská fantazie, o kterou jsem se nenechala připravit

Naprosto neskutečný příliv energie jsem zažila, když se mi podařilo napravit velkou křivdu, která byla spáchána na mém dědečkovi, a vykoupit zpět něco, o co byl připraven. Bohužel se toho nedožil, ale jako bych usmířila jeho i babiččinu duši. Říká se, že Zemi máme propůjčenou od svých dětí, ale možná to platí i obráceně. Když se nám podaří naplnit sny a touhy svých předků a napravit jejich křivdy, něco ve vesmírné síti se přetká a opraví.

Která žena vás inspiruje (nejen) svou statečností?
Zdálky obdivuji senátorku Miroslavu Němcovou, protože statečně prosazuje to, co se v politice nenosí: vyjadřuje se jednoznačně a srozumitelně a je neústupná. Takovou ženu bych ráda viděla v roli prezidentky, protože jestli se v blízké budoucnosti nemáme pozabíjet a zahubit mačistickým egoismem, měly by se ke kormidlu dostat moudré ženy.

Zblízka má můj obdiv moje kamarádka, lékařka Hanka Středová. V dětství se chtěla stát zdravotní sestřičkou, ale doma i ve škole ji přesvědčili, že jedničkářky přece nepatří na zdrávku, ale na medicínu. Nejdříve pracovala jako anestezioložka na "áru" v Motole, potom se jí narodily děti a přestěhovala se na venkov, kde jezdila se záchrankou. Záchrannou medicínu milovala, dokonce v televizi vedla kurz o první pomoci, ale chyběl jí osobní kontakt s pacientem. Po čtyřicítce se proto rozhodla změnit specializaci a stala se praktickou lékařkou. Teď má praxi na vesnici a vůbec nepochybuji o tom, že její pacienti nezanedbávají prevenci, protože za milou a starostlivou paní doktorkou každý rád zajde.

Jakou moudrost byste předala ostatním ženám?
"Když nevíš, jakou cestu si máš vybrat, vyber si tu nejtěžší, protože ta tě dovede nejdál." Tuhle myšlenku mám nejradši, ale uznávám, že každý není srdcem bojovník. A tak přidávám další, pro všechny ostatní: "Když tě něco drapne, radši se moc necukej, ať se nepotrháš." Možná si opravdu i ty nejméně příjemné zkušenosti vybíráme sami a některé věci je potřeba odžít, abychom něco pochopili a posunuli se dál.

Marii Brožovou najdete na Facebooku a Instagramu a na webu Pastelky.cz a GaleriePastelka.cz
Galerie Pastelka se ukrývá v pasáži Richtrova domu na Malém náměstí 11 v Praze nedaleko Staroměstského náměstí.